Když jsme celkem zdatně překonali poslušnostní problémy a naučili se zadaunovat téměř na jakoukoli vzdálenost a běhat docela obstojně pole (u této disciplíny se na začátku učila více než pes panička, nejdřív psa rozběhat, potom ho krotit :), byl čas přejít na výcvik aportů. Náš první vlastní kozlík se nám, drazí přátelé, jednoho dne prostě objevil doma. Vážně si nevymýšlím, nikdo ho neobjednal, nikdo ho nevyřezal, nikomu jsme o něj neřekli a nikdo nám ho nepřinesl, a přesto tam prostě byl. Asi ten nahoře tušil, jakou zábavu nám tím způsobí.

    Jako snad téměř každý aportér i my jsme si vyzkoušeli a pošli tzv. zvracecími začátky, kdy Agouš s výrazem zhrzeného milence na pokraji smrti držel jen tak na jednom a půl špičáku mnou vervaný kozlík v mordě a kdyby náhodou v ten okamžik přišel sebemenší poryv větru, kozlík by z mordy asi odletěl. A tak mě první týden při uchopení kozlíku do ruky pes spolehlivě nenáviděl, obcházel, utíkal za roh a dělal, že mě prostě nevidí.

    Minulo šest dní takovéhoto vytrvalého hraní na kočku a na myš a kraťáskovi se to přes noc všechno v hlavě poskládalo a pochopil, kolik je jedna plus jedna. Od toho dnes nosil kozlík s takovou radostí, že by ho mohl ihned vyměnit za zvědavě vyhlížející kočku z půdy. Za tři týdny na to už jsme chodili na louku cvičit s mrtvolami nejrůznějších zvířátek od bažantů po zajíce a drive, který pes při aportování přednášel byl pro mne začátečníka naprosto unášející. Takové momenty vás naprosto strhnou a v ten okamžik už prostě není cesty zpět.

    A tak dneska pejsek nosí radostně nejen kozlík,dummy nebo bažanta, ale také pytel brambor,když jde panička z nákupu a už je nepobere, špinavé ponožky, které se mi nechce zvedat a odnést do prádelního koše a nebo třeba občanku, kterou nechám na stole a pejsek při radostném vítání navrátivší se vůdkyně prostě musí něco přinést. Občas máme z aportů větší radost, občas menší,ale tak už to v životě prostě bývá.

    A tak se první nevinné pobíhání za kočičkami a zajíčky změnilo ze dne na den v lovecký pud mého šestiměsíčního kraťáska. Kočky, které byly do té doby zvyklé se bezstarostně potulovat po celé zahradě, si po prvním psím ožužlání zalezly na půdu a dodnes ještě neslezly :) Procházky se změnily během několika málo dnů z bezcílného očuchávání na cílené hledání zvěře, ať už to byla žába, motýl nebo srna. Na tomto místě se dobrovolně musím přiznat, že jsem tehdy mnoho věcí podcenila a poučena zkušeností bych to stejně možná příště udělal znova, byl to prostě můj mazánek,tak ať se proběhne,no...

    V tento okamžik se pes stal neovladatelnou a nevypočitatelnou střelou a bylo potřeba okamžitě zasáhnout. Zhůry nám byl seslán zázrak (ani už dnes nevím, jak jsem se k nim dopátrala) v podobě Zuzky Veselé a jejích výcvikových kurzů. A společně s kurzy jsem se začala s obrovským nadšením a vervou doslova topit v lovecké kynologii. Dodnes si vzpomínám na místy až dětské nadšení, když pes na dva kroky ode mne na povel zadaunoval a jak jsem se po večerech prokousávala knihou od Karla Podhajského "Ohař všestranný jako zachránce zvěře"  v téměř nesrozumitelné staročeštině. Od té doby mimo to začaly můj růžovo-žlutý šatník střídat tu zelené kalhoty, tu khaki tričko, až nakonec zelená barva zcela ovládla celý můj domov. Dnes, když jdu náhodou nakupovat, už se vůastně ani na jiné barvy nedívám.

    Výcvikové začátky nebyly vůbec jednoduché,šlo to těžce a každý milimetrový krok vpřed byl po chybě paničky po zásluze potrestán třemi mílovými kroky zpět. Dnes už vím, že jsem měla to obrovské štěstí, že mě na výcvik dostal tak úžasný, inteligentní a nadaný pes jako je Agard od Slámy. Málokterý jiný pes by totiž vydržel vůdcovo vzteklé řvaní, dupání a zarudlé tváře,ale s věkem se naštěstí uklidňuje i vůdce. I když nikdy asi nebude vyhráno. Ovšem jenom díky mému psovi jsem se po 27 letech naučila ovládat alespoň trochu své prudké emoce a za to mu patří obrovský dík!

A tak přišlo domů malé, flekaté roztomilé štěně. Už mezi svými sestrami a brášky bylo nejprůbojnější, což mi mělo nejspíš osvětlit,jak bude probíhat každý náš následující společný den. Prvních pár dnů bylo vcelku nesmělých,ale ani to mne neuchlácholilo od bystrosti. Tedy ne zcela, jedny pantofle a jedny tenisky to nakonec vážně odnesly, ale to by snad ani nebylo správně štěně bez svých vlastních rozkousaných bot. Venku pejske zdatně objevoval "kouzlo" městského sídliště se všemi igelitovými pytlíky, ohlodanými kostmi, ohryzky od jablek, flaškami od vína a panička se tak stala pouliční uklízecí četou, jelikož snášet ty zlostné pohledy kolemjdoucích,když si MŮJ pes dovolil jednu z těchto hraček pustit, jsem vážně dlouho nezvládala. Ve třech měsícíh jsme se iniciativně přihlásili na výcvik poslušnosti,ale jelikož se cvičilo venku a blížil se sychravý a nepříjemný podzim,rychle jsme zase tento výcvik zavrhli a doma se pustili do internetově-knižního studia. Přátelé, tolik rozdílných rad a názorů jsem snad ještě nikdy nepřečetla. Kdybyste například věděli, kolik typů se dá na internetu nalézt na téma "jak se svým miláčkem přežít období pojídání extrementů" a tak se nám doma začali objevovat nejdříve nálože kvasnic a syrečků, které já osobně z duše nenávidím, pak jsme přešli na zcela "doborovolné" trestací čištění zubů a nakonec skončili u teze " prostě z toho vyroste" a světe div se...vyrostl :) Během prvních pár měsíců jsme se zdatně společnými silami (mých bylo mnohdy potřeba více) naučili základní povely sedni, lehni, ke mně. Pejsek do půl roka poslouchal chtělo by se říct jako švýcarské hodinky (nepočítám li ono zmiňované požírací období). Jenže pak se sešel den se dnem, Agard se viditelně dobře vyspal a na třetí písknutí se prostě z lesa nevrátil. A tak nám začla puberta!