Aportuji všechno, aportuji rád aneb jak si zajistit donášku do domu

    Když jsme celkem zdatně překonali poslušnostní problémy a naučili se zadaunovat téměř na jakoukoli vzdálenost a běhat docela obstojně pole (u této disciplíny se na začátku učila více než pes panička, nejdřív psa rozběhat, potom ho krotit :), byl čas přejít na výcvik aportů. Náš první vlastní kozlík se nám, drazí přátelé, jednoho dne prostě objevil doma. Vážně si nevymýšlím, nikdo ho neobjednal, nikdo ho nevyřezal, nikomu jsme o něj neřekli a nikdo nám ho nepřinesl, a přesto tam prostě byl. Asi ten nahoře tušil, jakou zábavu nám tím způsobí.

    Jako snad téměř každý aportér i my jsme si vyzkoušeli a pošli tzv. zvracecími začátky, kdy Agouš s výrazem zhrzeného milence na pokraji smrti držel jen tak na jednom a půl špičáku mnou vervaný kozlík v mordě a kdyby náhodou v ten okamžik přišel sebemenší poryv větru, kozlík by z mordy asi odletěl. A tak mě první týden při uchopení kozlíku do ruky pes spolehlivě nenáviděl, obcházel, utíkal za roh a dělal, že mě prostě nevidí.

    Minulo šest dní takovéhoto vytrvalého hraní na kočku a na myš a kraťáskovi se to přes noc všechno v hlavě poskládalo a pochopil, kolik je jedna plus jedna. Od toho dnes nosil kozlík s takovou radostí, že by ho mohl ihned vyměnit za zvědavě vyhlížející kočku z půdy. Za tři týdny na to už jsme chodili na louku cvičit s mrtvolami nejrůznějších zvířátek od bažantů po zajíce a drive, který pes při aportování přednášel byl pro mne začátečníka naprosto unášející. Takové momenty vás naprosto strhnou a v ten okamžik už prostě není cesty zpět.

    A tak dneska pejsek nosí radostně nejen kozlík,dummy nebo bažanta, ale také pytel brambor,když jde panička z nákupu a už je nepobere, špinavé ponožky, které se mi nechce zvedat a odnést do prádelního koše a nebo třeba občanku, kterou nechám na stole a pejsek při radostném vítání navrátivší se vůdkyně prostě musí něco přinést. Občas máme z aportů větší radost, občas menší,ale tak už to v životě prostě bývá.